Když jsem byl v nemocnici, sousedi proměnili mou daču v ovčín

Od samého začátku jsem měl dobré vztahy s Tanyou a Dimou, mými sousedy na dači. Před deseti lety, když jsem poprvé koupil nemovitost, jsem omylem zabloudil na jejich místo. V té době na naší ulici nebyly žádné značky ani značky. Já, nově vyražený majitel haciendy, jsem ji nemohl dvě hodiny najít. Obrátil jsem se ne ke mně, ale ke svým sousedům a strávil jsem hodinu dokazováním, že toto je moje země. Zatřásla kupní smlouvou a vypěnila se u úst, trvala na tom, že chybu udělali oni, ne já. Pak jsme se samozřejmě smáli, ale pak jsme byli všichni pěkně nervózní.

Tanya a Dima mi jako sousedé naprosto vyhovují. Samozřejmě mají někdy zvláštní chování. Začnou například pálit trávu a odpadky v sudu. A podle štěstí si vybrali ten největrnější den. Výsledkem je, že všechen popel letí směrem ke mně a brání mi dýchat. Ale celkově jsou to normální lidé. Často jsme si pomáhali. Například jedu z domova na chatu, volám jim a ptám se, co potřebují přinést. Zadají objednávku, já to trpělivě sbírám v obrovském obchodě. Na podzim se dělíme o přebytečnou úrodu a v zimě jsme spolu několikrát oslavili Nový rok. Zapomněl jsem říct, že naše vesnice má už dlouho elektřinu a vodu, takže tam můžeme žít celý rok. Na konci podzimu mi bylo špatně. Myslel jsem, že to nic není, nastydl jsem se. Ukázalo se, že vše je mnohem vážnější. Musel jsem se podrobit vyšetření. Testy, postupy. Když bylo jasné, že se záležitost bude protahovat, vyrobil jsem druhou sadu klíčů k dači a podal jsem je Tanye. Požádal jsem ho, aby dával pozor na můj spiknutí. Člověk nikdy neví, možná se nějaký hostující chuligán rozhodne usadit se v mém sídle. “Dobře, dobře,” mávla rukou sousedka z letního domu. — Budeme se o to starat, jako by to bylo naše vlastní! Nebojte se. Než jsem šel do nemocnice, prošel jsem se po okolí. Rozhodl jsem se některé věci uklidit, aby sousedy netrápily oči a nestály na očích. Uložil jsem nářadí do kůlny, zavřel skleník a převrátil sudy a kádě, do kterých jsem obvykle naléval vodu. Zima se každopádně blíží. Odešel jsem do města a šel do nemocnice. Myslel jsem, že mě pustí za týden, maximálně dva. Výsledkem bylo, že jsem celý měsíc ležel na nemocničním lůžku.

Když jsem se dostal k dači, už pěkně nasněžilo. Sousedé byli doma a měli rozsvícená světla. Ale rozhodl jsem se, že nejdřív půjdu k sobě a pak je navštívím. Předem jsem jim koupil dort a pěknou sadu zahradního nářadí. Musel jsem jim nějak poděkovat za jejich starost. Zatímco jsem odpočíval v nemocnici, Tanya mi pravidelně posílala fotografie mé dachy. Hlášeno každý den. Vše je prý v pořádku, není se čeho bát. A tak jdu do svého pokoje a vůbec nic netuším. A první, na co narazím, je nějaká zvláštní struktura. Je to malá stodola a je v ní pár psů! Sedí tam a zírají na mě s očima dokořán. Málem jsem se zbláznil.

Myslel jsem, že jsem se zbláznil a vstoupil jsem na pozemek někoho jiného. Ale ne. Tady je můj dům, na oknech jsou závěsy, minulý rok mi je ušila kamarádka. Psi si mě také se zájmem prohlížejí. Vrtěly ocasem a vyly. Asi mají hlad, pomyslel jsem si. Automaticky se rozhlédnu po svém pozemku a podruhé mě málem raní mrtvice. Sem tam mi leží nářadí, vítr si pohrává s dveřmi ve skleníku. Hlavou mi problesklo, co se tady sakra děje. Jdu k sousedům. Byli zaskočeni, když mě viděli. “Ahoj, sousede,” protáhla Tanya, “proč se jen tak bez varování stavíš?” Chtěli jste nás otestovat schválně?

Tato myšlenka mě nikdy nenapadla, odpovídám, i když, jak vidím, je co kontrolovat. — Co se sakra děje v mé oblasti?! — Ujal jsem se sousedů. – Co je to za psy a co dělají na mém území?! Dimka klidně odpověděl, že se rozhodli chovat psy určitého plemene. Prý je to ziskový byznys. Skvělé, říkám, ale co to má společného se mnou? Sousedka ze sebe neochotně vymáčkla, že psa dočasně vyběhali na můj pozemek. Prý mají málo místa, ale já ho mám dost. “Měl jsem podezření, že to nemáš v hlavě úplně v pořádku, ale do takové míry. ” Byl jsem zděšen. — Co je to se mnou sakra? Osobně jsem uklízel před nemocnicí. Co jsi mi tady udělal?!

Ach, no tak, nenechte se bezdůvodně rozčilovat, odpověděla Tanya klidně. Velká věc, vzali jsme pár lopat. Stojí za to být kvůli tomu tak hysterický. Dokážete si představit, že ani nepovažovali za nutné se omlouvat! To je tak drzé, smekám před vámi klobouk. – No, je to tak. Dám ti tři hodiny na to, abys mi uklidil místo. V opačném případě nahlásím policii, že jste mě navštívili bez povolení. A pak se vypořádejte se zákonem, řekl jsem. Tanya si odfrkla, ale šla uklidit. Odebrali psy, ale stále mě nepozdravili. Chodí kolem a demonstrativně předstírají, že tam nejsem. No dobře. Ale na mých stránkách je vše klidné a tiché. A žádné psy!